Aktuality

Výstavba střediska levharty nezahubí, děkujeme za podporu! 

Irbis neboli levhart sněžný je jednou z nejvíce ohrožených kočkovitých šelem světa. V Kazachstánu se jeho populace odhaduje na poslední dvě stovky jedinců, kteří žijí v horském údolí Kok-Željau. Přímo v Nebeských pastvinách chtěli kazachstánští bezskrupulózní podnikatelé s podporou úřadů a politiků postavit megalomanské lyžařské středisko s kapacitou až milion návštěvníků ročně. Připomeňme si, jak jsme jim v tom společně zabránili.

Účinnější ochranu národního parku Ile-Alatau prosazujeme už od roku 2014. Jednu z velkých hrozeb pro něj představovala plánovaná zimní olympiáda v roce 2022. Kazachstán byl totiž jedním ze dvou kandidátů na pořadatelskou zemi těchto her.

Znamenalo by to výstavbu předimenzovaného sportovního střediska s hotely, silnicemi, lanovkami a parkovišti, zásah do tamního národního parku a zničení panenské přírody. Ohrožený levhart sněžný by přišel o podstatnou součást svého teritoria na území Kazachstánu. Při prosazování záměru místní úřady porušovaly celou řadu zákonů včetně práva občanů na informace a účast v rozhodovacích procesech, čímž se dlouho zabýval i výbor pro dodržování mezinárodní Aarhuské úmluvy, kterou Kazachstán podepsal.

Desítky tisíc podpisů pod peticí a stovky e-mailů poslaných přímo předsedovi Mezinárodního olympijského výboru nakonec přispěly k rozhodnutí, že Zimní olympijské hry 2022 se v Kazachstánu konat nebudou a domov jedné z nejohroženějších šelem světa nezničí.

Plány na výstavbu ale bohužel ani po tomto rozhodnutí docela nezmizely, a tak jsme bojovali dál. Politici se do projektu předraženého střediska naštěstí moc nehrnuli, protože vlivem ekonomické krize byly peníze zapotřebí jinde. Investice ztratila prioritu a následně i politickou podporu. Úplně vyhráno ale nebylo, úřady již vyňaly potřebné pozemky z území Národního parku Ile-Alatau. I když projekt lyžařského střediska skončil u ledu, místní zbohatlíci klidně mohli usilovat o výstavbu luxusních vil na stejných pozemcích s výhledem uprostřed hor.

S kazachstánskými ochránci přírody a našimi spolupracovníky jsme dění bedlivě sledovali. Zdaleka ne všechno totiž probíhalo tak, jak se patří. V procesu posuzování vlivů stavby na životní prostředí (EIA) odborníci řádně nezvážili všechny možné dopady na tamní nádhernou přírodu a ohrožené druhy rostlin a živočichů. Ignorovali i povinnosti plynoucí z mezinárodní Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluvy o biologické rozmanitosti. Ochránci na to pravidelně upozorňovali, s naší podporou se účastnili všech úředních procesů a proti nezákonným postupům systematicky podávali žaloby. Přestože soudy případ opakovaně smetaly ze stolu, mnoho procesů stále běží a i nadále se do nich zapojujeme. Národní park si zaslouží řádnou ochranu, developerům neustoupíme.

I díky vám, kteří jste podepsali petici a zajímali se o dění v Ile-Alatau, můžeme s klidným srdcem prohlásit, že největší hrozby strašící irbise jsou prozatím pryč. To ale neznamená, že už nás v Kazachstánu není potřeba. Společně můžeme zvládnout mnohem víc. Pomozte nám prosím s ochranou dalšího ohroženého zvířete, antilopy sajgy. Navštivte náš web www.sajga.cz, zajímejte se, čtěte, podpořte naši petici. Jak vidíte, má to cenu. Děkujeme!

IMG 3225 - kopie 

 6. 12. 2016


Soud připomněl zastupitelům města Almaty jejich povinnosti

Nečinnost zastupitelstva kazachstánského města Almaty byla předmětem žaloby, kterou k hospodářskému soudu podala nevládní ekologická organizace Green Salvation. Ochránci s ní přišli proto, že zastupitelstvo Almaty za celých deset let nesplnilo zákonné požadavky na zřízení ochranného pásma kolem národního parku Ile-Alatau, který je mimo jiné součástí teritoria vzácných sněžných levhartů. Na podzim soud rozhodl, stížnost ekologických aktivistů nakonec zamítl. Green Salvation teď připravuje odvolání.

Ekologická organizace požadovala následující:

1. Zastupitelstvo města nesplnilo svou povinnost ke zřízení ochranného pásma zvláště chráněného území národního parku Ile-Alatau, nečinnost by měla být pokutována.

2. Zastupitelstvo musí okamžitě zajistit bezpečnost a ochranu území před nepříznivými vnějšími vlivy. Zákon požaduje zřízení ochranného pásma oblasti Ile-Alatau a omezení aktivit, které by mohly ohrožovat tamní ekosystémy.

A jak to celé dopadlo? Soud na konci září žádost ochranářů z Green Salvation zamítl, údajně kvůli tomu, že porušení zákona bylo promlčeno. Nicméně uznal, že zastupitelstvo města Almaty nesplnilo požadavek příslušného zákona. Přestože soud skončil na první pohled neúspěchem, jedná se o velký krok kupředu – soud potvrdil nečinnost zastupitelstva.

„... Dle zákona je vytvoření ochranného pásma chráněného území v kompetenci místního výkonného orgánu. V této části je argumentace žalobce opodstatněná, " uvádí se v rozsudku.

Organizace Green Salvation zdůrazňuje, že před deseti lety přijali zastupitelé města rozhodnutí o zřízení ochranných pásem v národních parcích Ile-Alatau, Altyn-Jemel a Charyn, avšak ve skutečnosti pásma zřízena nebyla. To umožňuje různým investorům a spekulantům prosazovat stavební projekty, které mohou národní parky výrazně poškodit.

 

30. 10. 2016; zdroj: Green Salvation


Příběh ochránců kazachstánské přírody u soudu pokračuje

Zástupci ekologické organizace Green Salvation v Kazachstánu nedávno podali žalobu k soudu ve městě Almaty proti výsledkům procedury posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) plánovaného lyžařského střediska v údolí  Kok-Željau na území Národního parku Ile-Alatau. Nelíbil se jim nezákonný průběh celého procesu. Úředníci nevzali v potaz, že se v tamním národním parku vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů a zapomněli i na povinnosti plynoucí z mezinárodní úmluvy o biologické rozmanitosti. O podrobnostech soudu jsme psali v červnu. Jak se kauza od té doby vyvíjí?

Bohužel ani odvolací soud ochránce přírody nevyslyšel. Zasedání začalo klasicky se čtyřhodinovým zpožděním, s vyloučením novinářů a veřejnosti – pokud by se na otevřený proces přišel někdo z řad občanů podívat.

Zástupci organizace Green Salvation hned na začátku vysvětlili, proč požadují zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně: Soud nepřezkoumal dokumenty, které dokazují ničení vzácných druhů rostlin, způsobování eroze půdy a celkové poškozování přírody a krajiny nepřiměřenými stavebními zásahy. Soud nevzal v úvahu ani povinnosti plynoucí z mezinárodní Úmluvy o biologické rozmanitosti a kazachstánské zákony. Názor ochránců přírody zazněl jasně. Rozhodnutí soudu v Almaty, který jejich námitky smetl ze stolu, bylo nezákonné, nepřiměřené a mělo by být zrušeno.

Odvolací soud však nesouhlasil. Proces označil za legální, přestože neodkázal na žádný právní předpis a neuvedl jediný argument, kterým by potvrdil oprávněnost zničení tamního životního prostředí. Škody jsou prý minimální a argumenty ochránců nejsou dostatečně přesvědčivé.

Kauza stále pokračuje. Informace z průběhu dalšího soudního jednání přineseme příště. Sledujte náš web a facebook.

 

27. 7. 2016; zdroj: Green Salvation


Stavba, kterou nazývali „průlomová“, dělá z národního parku pustinu

Od počátku bylo jasné, že by stavba lyžařského střediska v kazachstánských horách a stejnojmenném národním parku Ile-Alatau nenávratně poškodila tamní přírodu. Vládě naštěstí došly peníze a výstavbu loni na podzim zastavila. Přesto na území, kde žijí poslední dvě stovky levharta sněžného v Kazachstánu, stačily vzniknout těžko napravitelné škody. Opuštěné staveniště chátrá a své okolí mění v pustinu.

Silné jarní deště způsobily na území erozi. Rezivějící konstrukce ční z betonových základů obří transformátorové stanice, která měla budoucí lyžařský areál zásobovat energií. Stavaři ji zanechali svému osudu poté, co vláda potýkající se s ekonomickými problémy pozastavila financování.

Proti středisku od začátku hlasitě protestovala veřejnost. Když vláda předražený projekt zpochybnila, ochránci přírody se zaradovali. Místo důkladné sanace ovšem oblast chátrá a působí jako vřed v tamním nádherném horském údolí. „Toto má být ten ‚průlomový‘, technologicky vyspělý projekt, o kterém mluvil investor?“ ptají se zástupci nevládní organizace Green Salvation.

Aby bylo možné středisko postavit, úřady potřebné pozemky vyňaly z území národního parku. Zvláště chráněná oblast má teď v očích zákona hodnotu pouště, kde bývají například prováděny testy jaderných zbraní. A díky rozestavěnému monstru, o které se nikdo nestará, začíná jako krajina po výbuchu jaderné bomby také vypadat.

Škody tedy vznikly, přestože se výstavba nakonec zastavila. Ochránci vyzývají iniciátory projektu, aby vrátili území do hranic národního parku a provedli důkladnou sanaci staveniště. Je to jediný způsob, jak zabránit dalšímu ničení přírody a plýtvání penězi z veřejného rozpočtu, které jsou potřeba jinde.

I vy můžete nadále podepisovat petici proti projektu, kterou již podpořilo přes patnáct tisíc lidí.

 aktualita22    aktualita222

 

 10. 7. 2016; zdroj: Green Salvation


Ochránci přírody upozorňují na otevřený proces za zavřenými dveřmi

Součástí projektu na výstavbu luxusního lyžařského střediska v údolí Kok-Željau nad kazachstánskou metropolí Almaty bylo nedávné posuzování vlivů stavby na životní prostředí (známé pod zkratkou EIA). Proces ale zdaleka nevypadal tak, jak by se patřilo. Právníci z kazachstánské nevládní organizace Green Salvation proto požádali soud, aby výsledky posuzování přehodnotil a uznal nezákonnost celého procesu EIA. Marně. Soud jejich argumenty smetl ze stolu.

Nedávné veřejné projednání mělo za úkol posoudit námitky ochránců přírody i občanů vůči projektu na výstavbu nových silnic k plánovanému lyžařskému středisku. Jednání začalo se zpožděním hodinu a půl a obsahovalo všechny tradiční znaky soudních procesů v Kazachstánu a mentality místních úředníků: podřimující prokurátor, soudce zabývající se vlastními problémy na počítači, zamčené dveře a na chodbě zmatená veřejnost s pobouřenými novináři.

Proč se ekologická organizace obrátila na soud? Ochráncům přírody vadilo, že úřady nevzaly v potaz fakt, že mělo středisko vzniknout v národním parku Ile-Alatau, který je domovem ohrožených druhů zvířat, jako je levhart sněžný, i rostlin včetně jabloně Sieversovy, které se nacházejí v Červené knize druhů ohrožených vyhynutím Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN).

Součástí námitek bylo, že odborníci, kteří hodnotili vliv stavby na životní prostředí, řádně neposoudili všechny možné dopady. Ignorovali i povinnosti plynoucí z mezinárodní Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluvy o biologické rozmanitosti. Soud se však požadavky žaloby nakonec vůbec nezabýval a pouze odkázal na údajně podobný případ, který řešil v minulosti.

Kauza zatím zůstává otevřená. Ochránci přírody podali stížnost k nadřízenému městskému soudu v Almaty. Stejně tak se ohradili proti porušování materiálních a procesních předpisů v dalších ohledech kauzy Kok-Željau.

Postavte se na stranu národního parku i vy. Podepište naši petici.

 

20. 6. 2016; zdroj: Green Salvation


Únor 2016

Vládnoucí politická strana Kazachstánu zpochybnila projekt ohrožující domov levharta

Vládní – a prakticky jediná – politická strana Kazachstánu Nur Otan zpochybnila projekt na výstavbu luxusního rekreačního střediska Kok Jeilau. To má vyrůst v horách nedaleko bývalého hlavního města Almaty na úpatí severního Tian-Šanu. Výstavba by poškodila křehkou vysokohorskou přírodu a ohrozila populaci vzácného levharta sněžného. Postoj politiků tak dává přírodě i šelmám novou šanci.

Vyhráno ovšem stále není. Zpochybnění vládní strany přichází až v době, kdy úřady již vyňali potřebné pozemky z území národního parku Ile Alatau, a území je tak stále ohroženo výstavbou. Pokud by teď nevládní organizace polevily, může se klidně stát, že místo rekreačního střediska začnou uprostřed národního parku vyrůstat luxusní vily. Číst dál >>>

  Zprávy o aktuálním dění v kampani Zachraňme irbise najdete hlavně na facebooku.
Staňte se fanoušky irbise, aby Vám nic důležitého neuteklo.

říjen 2015

Na výstavbě skiareálu Kok-Zhailau by vydělala rodina prezidenta Nazarbajeva

Informace pocházejí z webu opozičního politika Viktora Chrapunova, dřívějšího starosty města Almaty, který nyní žije v emigraci ve Švýcarsku. Kráceno a upraveno.

V lednu 2015 přivezla Dinara Kulibajevová, dcera prezidenta Nursultana Nazarbajeva, do Astany, hlavního města Kazachstánu, švýcarskou skupinu projektových manažerů na setkání s jejím otcem. Po vyjednáváních prezident schválil výstavbu střediska a dokonce i stihl udělat odhad o kolík se zvýší rodinný rozpočet: "Turista, přilákaný do lyžařského střediska, přináší šestkrát více příjmů než turista, který navštíví země u teplého moře", řekl po setkání Nazarbajev.

Na první pohled se může zdát, že za realizací projektového záměru „Kok-Zhailau” stojí almatská správa. Ekologové a veřejnost se ve všech svých prohlášeních odvolávají na kancelář starosty Yesimova. Ve skutečnosti starosta Akhmedzhan Yesimov funguje v tomto případě spíše jako rušivý strašák, který běží před nespokojenou veřejností a mává rukama, zatímco ropná princezna Dinara Kulibajevová míří přímo k cíli - realizaci mnohamilionového projektu, který zničí údolí Kok-Zhailau, plíce města Almaty.


Červenec 2015

Zimní olympiáda levharty nezahubí

Desítky tisíc podpisů pod peticí a stovky e-mailů poslaných přímo předsedovi Mezinárodního olympijského výboru přispěly k rozhodnutí, že Zimní olympijské hry 2022 nezničí domov jedné z nejohroženějších šelem světa, levhartu sněžnému. Nevládní organizace v Kazachstánu i česká Arnika oslovily šéfa MOV, aby měl při rozhodování na paměti Olympijskou chartu, která požaduje, aby byl rozvoj sportu zodpovědný vůči životnímu prostředí i respektoval lidská práva. Místa nedaleko Almaty, jediném místě výskytu irbisů horských v Kazachstánu, hrozila megalomanská výstavba právě kvůli zimním hrám. Nesouhlas obyvatel přitom úřady dlouhodobě přehlížejí Plány Kazachstánu na výstavbu monstrózního resortu pro „horních deset tisíc“ však nezmizely, proto bude spolupráce mezi českými a kazachstánskými ekologickými organizacemi pokračovat. číst dál >>>


Červen 2015

Zahubí olympijské hry sněžné levharty v Kazachstánu? Zeptejte se prezidenta Olympijského výboru i Vy

Ani po víc než devadesáti dnech se Mezinárodní olympijský výbor nevyjádřil, zda na konci července při volbě místa konání Zimních olympijských her v roce 2022 obětuje kazachstánský domov sněžných levhartů. Arnika olympijský výbor o ohrožení posledních dvou set irbisů informovala a žádala vyjádření, jestli se 31. 7. 2015 v Kuala Lumpur při volbě místa pro ZOH bude řídit Olympijskou chartou, která myslí i na ochranu životního prostředí. V místech nedaleko Almaty, jediném místě výskytu irbisů v Kazachstánu, hrozí megalomanská výstavba právě kvůli zimním hrám. Podobné jednoúčelové projekty jinde, například v ruském Soči, prokázaly jejich nulovou životaschopnost.

Pomozte zachránit domov ohrožených irbisů. Na naše výzvy prezident MOV Thomas Bach nereaguje. Napište mu, prosím, svůj názor i Vy na jeho email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Abychom Vám odeslání e-mailu co nejvíc usnadnili, připravili jsme následující znění e-mailu:

[předmět]: Mr. Bach, please, elect responsibly in Kuala Lumpur

„Dear Mr. Bach,

please, do not allow the destruction of the Ile-Alatau National Park in Kazakhstan for the sake of the Winter Olympic Games in 2022. A preferable option would be to expand the existing ski resorts in the vicinity of Almaty. Let the critically endangered snow leopards and other rare species live in peace! Please, respect the natural heritage and biodiversity.

I rely on you. Sincerely (podpis)“


Květen 2015

Jak může sport ochránit irbise

Levhart sněžný sice nežije jen v  Kazachstánu, ale všech odhadovaných dvě stě kazachstánských irbisů má domov v Národním parku Ile-Alatau nedaleko Almaty. Je to jedinečná oblast, která láká a nabízí obyvatelům někdejšího hlavního města Kazachstánu neponičené, čisté prostředí k relaxaci a odpočinku. Jenže… Vláda Kazachstánu se rozhodla, že oblast Almaty bude kandidovat na uspořádání XXII. Zimních olympijských her. To ovšem reálně ohrožuje nejen klid národního parku, ale zároveň jediné místo, kde sněžní levharti v rozlehlé asijské zemi žijí. Vzniknout má totiž zcela nové, doslova na zelených a skalnatých stráních postavené sportovní středisko, kde by se měla olympiáda konat.

Arnika proto oslovila Český olympijský výbor s dotazem, zda se za záchranu jedné z  nejohroženějších kočkovitých šelem na světě postaví. Předseda Jiří Kejval v oficiálním dopisu Arniku ubezpečil, že Český olympijský výbor bude v  každém případě ctít principy harmonického rozvoje lidstva i  životního prostředí, k  čemuž je vázán Olympijskou chartou. „Dovolte mi, abych Vás ujistil, že Český olympijský výbor se v každém okamžiku cítí vázán principy zanesenými v Olympijské chartě, kde se mimo jiné uvádí, že cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti. Zároveň povzbuzuje a podporuje zodpovědný přístup k problémům životního prostředí, podporuje udržitelný rozvoj ve sportu a vyžaduje, aby se olympijské hry konaly v souladu s těmito zásadami,“ stojí v dopise od předsedy Kejvala. O osudu kazachstánských irbisů se tak bude rozhodovat v červenci na půdě Mezinárodního olympijského výboru. Arnika jej už oslovila se stejnou žádostí a zároveň své kroky koordinuje s dalšími nevládkami z řady zemí, kteří za záchranu vzácného zvířete bojují.

Vratislav Vozník, tiskový mluvčí Arniky


Osud „Nebeských pastvin“ závisí i na nás

Na hlavní třídě metropole Almaty neboli tzv. prospektu Dostyk – Přátelství – čekám už skoro hodinu a autobus pořád nejede. Přešlapuju a popocházím, dávám se do hovoru s dalšími cestujícími a společně nadáváme na jízdní řády. I přes svítící slunce mě v mrazivém počasí studí nohy. Kolem projíždějí stovky aut, a přestože dnes není inverze, zplodiny z výfuků jsou ve vzduchu nepříjemně cítit. Milion a půl lidí tady žije ve smogovém kotli.

Ze smogového kotle do velehor

Po půl hodině jízdy zastaví rozhrkaný mikrobus v  docela jiném světě. Nad silnicí se po obou stranách strmě zvedají svahy hor, vzduch je sice o poznání mrazivější, zato se konečně můžu nadechnout. V nevelké vesnici na úbočí nepotkáváme jediného člověka, zaštěká na nás jen pár psů, cítíme pach ovcí a koní. Pak se pěšina v hlubokém sněhu vine výš a výš do hor, kde už žádné domy nestojí.

 „Podívej se kolem, no není to nádhera?“, říká můj kamarád Sergej, oblečený jako obvykle v  teplákové soupravě a  obutý v  teniskách, zatímco já mám na sobě péřovou bundu, dvoje kalhoty, dvoje ponožky a pohorky s  umělou kožešinou uvnitř. Je něco kolem mínus dvaceti  a naštěstí nefouká vítr.

Po hodině a  půl ostrého pochodu dorážíme na místo. Tady se to má stát. Cesta přichází na plošinu ve výšce kolem dvou a  půl tisíce metrů nad mořem, porostlou lesíkem pravidelně kuželovitého smrku Schrenkova, typického pro hory Ťan Šanu. Na pravé straně se ve smogu utápí Almaty – je z ní vidět jen pár nejvyšších věžáků a televizní věž. Nalevo se v pomalu zapadajícím slunci zdvihají ohromující štíty velehor Národního parku Ile-Alatau, dosahující bezmála čtyř tisíc metrů.

Právě zde – v  údolí Kok Željau - chce místní vláda postavit luxusní lyžařské středisko pro deset tisíc návštěvníků denně. Hory se mají oplotit a místo stezek a pěšin vybudovat silnice, vleky, dráty elektrického vedení a lanovky.

Zaplať nebo zůstaň doma

„Je to mimořádné místo,“ vysvětluje Sergej Soljanik. „Prakticky jediná opravdická příroda, kterou obyvatelé Almaty mají. Když je hezké počasí, přicházejí sem denně stovky lidí na túry, procházky i pikniky. Není to tak vysoko – dojdou sem i penzisté nebo rodiny s dětmi. A nemusíš platit žádné vstupné,“ dodává Sergej.

Místní obyvatelé vědí, o  čem mluví. V  okolí Almaty – bývalého hlavního města Kazachstánu – je více než deset lyžařských středisek. V  jejich uzavřených areálech se bez zaplacení nikdo nepobaví. Hory kolem velkoměsta se tak mění v trochu luxusní zónu a lidé ztrácejí možnost jen tak si vyjít do přírody. Ceny za vleky v lyžařských areálech jsou prakticky stejné jako v našich Krkonoších, což si ovšem velká část Kazachstánců nemůže dovolit. Polovina obyvatel země totiž žije na hranici chudoby. Nehledě k tomu, že úroveň služeb za výší cen značně pokulhává.

Sergeje jsem potkal poprvé v roce 2005. Bylo to v  prosinci a  na treku do Národního parku Ile-Alatau jsem si almatinské hory zamiloval. Přestože bylo mínus 40 stupňů a nemohl jsem popadnout dech, pohled na ledovec táhnoucí se do Číny a scénický amfiteátr tvořený štíty pojmenovanými po komsomolcích, mládežnících a básníku Abájovi, není možné zapomenout.

Lidé se probudili

„Nemůžeme dopustit, aby nám ty hory vzali,“ říká lídr nevládní ekologické organizace Green Salvation Sergej Kuratov. „Ten projekt má stát 470 milionů dolarů, které chtějí vzít ze státního rozpočtu, tedy z peněz nás všech. Ještě horší ale je, že půjde o investici, která obyvatelům Almaty nic nepřinese. Za tyto ohromující peníze vznikne luxusní rezort pro vyvolené. Obyčejní lidé by se do údolí Kok Željau už nikdy nepodívali,“ dodává Kuratov.

Jeho organizace sleduje projekt letoviska od roku 2007, kdy s nápadem poprvé přišel tehdejší akim – primátor – města Almaty. V roce 2013 spustili petici, kterou dosud podepsalo více než deset tisíc lidí.

„Tak masivní odpor občanů proti nějakému projektu – to je v Kazachstánu naprosto nevídaná situace,“ vysvětluje jedna z vůdčích osobností neformální občanské platformy „Zachraňme Kok Željau“ Světlana Spátarová. „Naši lidé jsou spíše pasivní a co se děje za dveřmi vlastního bytu či plotem domu, je moc nezajímá. Tady jde ale o princip. Pokud zničí Kok Željau, bude to znamenat, že mocní a bohatí lidé mohou porušit kterýkoliv zákon, vyhnout se jakémukoliv předpisu, a že obyčejný člověk v naší zemi ani 24 let po získání státní suverenity nic nezmůže. Fascinuje nás, jak velká část veřejnosti tento symbol pochopila a rozhodla se aktivně bránit naše hory,“ říká Světlana.

Naděje v ekoturismu

Název místa – Kok Željau – znamená v  překladu „Nebeské pastviny“. Kazaši – „Svobodní lidé“ byli celá staletí kočovným národem, závislým na přízni počasí a dostatku čerstvé trávy, která dokázala uživit bezpočetná stáda desítek tisíc koní, na nichž pak houževnatí a  skromní kazašští válečníci dobývali okolní teritoria – a jejichž mléko a maso také ve stepní krajině sloužilo jako téměř jediná potrava.

To už dávno neplatí, stále více obyvatel Kazachstánu žije ve městech. Tradiční jurty nahradily už za Sovětského svazu paneláky, do hor se místo na koni jezdí autem. S globalizací přišel i trend turistických letovisek, která se zařezávají do prakticky nedotčené přírody.

„Turista chce odpočívat co nejdále od městského ruchu. Jenže když tam postavíš hotel, zničíš přírodu, za kterou tam ten člověk přijel,“ říká německá socioložka Dagmar Schreiber, kterou Kazachstán tak uchvátil, že v něm prožila dvacet let života. „Příroda Kazachstánu je unikátní a lidé, kteří tam přijíždějí, to vědí. Nejde o masově navštěvovanou zemi, ale to vůbec nevadí,“ říká Dagmar. Od roku 2008 věnovala svou energii zakládání ekologických vesnic, přivážela do Kazachstánu turisty a  organizovala pro ně poznávací výlety do přírodních rezervací – až do nedávného vyhoštění. Protože se angažovala v hnutí za záchranu Kok Željau, prokuratura ji obvinila z podněcování sociálních nepokojů a donutila opustit republiku.

Divoká příroda, která bere dech

I  přes politické vězně, zákaz demonstrací či neexistenci opozice je Kazachstán zdaleka nejdemokratičtější zemí Střední Asie – ve srovnání s  Uzbekistánem či Turkmenistánem zde mají lidé alespoň teoretickou možnost se brát o  svá práva a země chce patřit do mezinárodního společenství. Právě to je důležité, Národní park Ile-Alatau by měl podle pravidel Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) zajistit ochranu biologické rozmanitosti a  rozvoj ekoturismu. Vláda Kazachstánu by pak podle Aarhuské úmluvy měla umožnit občanům účast v  rozhodovacích procesech, které se jejich hor týkají. Požadavky mezinárodních konvencí jsou o  to závažnější, že pohoří Alatau patří k  největším přírodním klenotům světa. Právě odtud pocházejí jabloně nebo také tulipány.

„Kazachstán patří k  jedenácti zemím, v nichž žije levhart sněžný neboli irbis. Jde o jedno z nejvzácnějších zvířat na planetě, ohrožené vyhynutím,“ říká Petra Bolechová, zooložka liberecké zoo. „Levharty likviduje jednak pytlačení, jednak omezování prostoru, kde tyto velké kočkovité šelmy žijí. Na území Kazachstánu žije podle odhadů posledních 200 irbisů. Výstavba letoviska Kok Željau je pro těchto posledních pár desítek zvířat jednoznačnou hrozbou,“ dodává Petra Bolechová. Nevládní organizace v Kazachstánu potřebují pomoc. O hrozbách, které se snášejí na Nebeské pastviny, zatím mimo obyvatel Almaty téměř nikdo neví. Pokud projeví solidaritu s obyvateli Kazachstánu mezinárodní veřejnost, může se zlý vítr otočit. Arnika podporuje kazachstánské aktivisty, ale potřebujeme také Vás.

ARNIKA Martin Skalský


Co můžete udělat?

  1. Podepsat etici za Zelené pastviny – Kok Željau – a říci kazachstánským úřadům a oligarchům, že Vám na tamní přírodě záleží.
  2. Věnovat finanční dar – Vaše peníze použijeme hospodárně. Část prostředků využijeme na informování obyvatel Evropy, část odvezeme přímo aktivistům do Kazachstánu.
  3. Podpořit naši informační kampaň dobrovolnickou pomocí – každý něco umí a Váš volný čas nám pomůže šetřit peníze, kterých je vždy málo. Více informací: www.zachranme-irbise.cz

Věděli jste, že?...

  • Irbis potřebuje ke svému životu 600 – 1000 kilometrů čtverečních
  • Patří ke zvířatům žijícím v nejvyšších nadmořských výškách – až 6 000 metrů
  • Jedním skokem dokáže překonat vzdálenost až 15 metrů
  • Díky speciální nosní dutině dokáže žít v mrazu – dokáže si ohřívat vzduch
  • Mohutný ocas používá jako kormidlo při skocích a v mrazech i jako peřinu

Nesmíme dopustit privatizaci přírody. Rozhovor se Sergejem Kuratovem o ochraně přírody v Kazachstánu

Sergej KuratovSergej Georgijevičem Kuratov patří k nejvýraznějším ekologickým aktivistům v Kazachstánu. V roce 1987, ještě v dobách Sovětského svazu, založil jednu z prvních nevládních ekologických organizací Green Salvation, která zde dodnes působí a stojí za řadou výrazných občanských kampaní. Na svém kontě má mimo jiné nejvíce soudních sporů se státními úřady ze všech občanských iniciativ v zemi.

Můžete nám říci, jak jste se dostal k ochraně životního prostředí?

Všechno to začalo, když jsem byl ještě studentem. Věnoval jsem se historii a vzájemným vztahům mezi přírodou a  společností. Někdy v roce 1977 nebo 78 se u  nás na univerzitě konala konference o znečištění ledovců v horách a jejich vlivu na kvalitu životního prostředí v našem městě, v Almaty. Tehdy mě začalo životní prostředí skutečně zajímat.

Měla na vás nějaký vliv i  samotná příroda? Vždyť Almaty je obklopené neskutečně krásnými horami severního Ťian Šanu.

Ano, vyrůstal jsem v horách, které byly otevřené a veřejně přístupné, všude bylo možné svobodně chodit, lézt. S ochranou přírody to ani tehdy nebylo ideální. Ve vysokých horách se pásl skot, což pro citlivé ekosystémy nebylo dobré. Celkově ale bylo v horách čistěji a lépe než dnes. Tržní ekonomika je pohromou zejména pro předhůří, kde se necitlivě staví silnice a různé rekreační objekty. Za mého mládí byli lidé do hor ještě zamilovaní a zanechávalo to v nich stopy na celý život.

Mluvíme o  dobách Sovětského svazu, kdy stát kontroloval veřejný život a  kdy nebylo zvykem pouštět se do nezávislých aktivit. Kdy jste se začal angažovat v  nevládních organizacích?

Nevládní organizace jako dnes neexistovaly, vše bylo přinejmenším polostátní. Ke Společnosti pro ochranu přírody, jediné oficiální ekologické organizaci, jsme já ani mí přátelé neměli žádný vztah. Byla ale řada dobrovolnických iniciativ, studentských kroužků a podobně. Během let se stav přírody začal přímo před očima zhošovat a mnozí cítili potřebu s tím něco udě- lat. Tak jsme ve třech lidech v roce 1987 založili Green Salvation – vůbec první nevládní ekologickou organizaci v Almaty.

Jak těžké bylo se v  osmdesátých letech vyjadřovat k  ekologii z občanské pozice?

Je složité říci, zda to bylo těžší tehdy nebo dnes. Dříve platily sovětské zákony a měli jsme tu KGB. Na druhé straně ovšem byly silné stranické organizace a  aktivní poslanci oblastních a  místních sovětů. Pokud jsme nějakou kauzu pozvedli až na partajní úroveň, problémy se řešily a  reakce byly tvrdé. Dnes jsou všechny mechanismy zničeny. Partijní organizace jsou slabé, zastupitelské sbory mají jiný právní rámec a nulové pravomoci. I ve státních úřadech byla dříve řada vynikajících odborníků, kteří věřili přestavbě režimu a byli aktivní. Dnes na úřadech o odborníka prakticky nezavadíte.

Pokud byste měl vyjmenovat tři největší ekologické problémy Kazachstánu, které by to byly?

 Jako první musím jmenovat velmi špatný stav ekologické legislativy. Z toho vyplývá neplnění mezinárodních úmluv, porušování lidských práv, korupce. Ve výsledku dochází k mrhání prostředky státního rozpočtu – peníze nejdou na životní prostředí, ale bůhví kam, a výdaje na ekologická opatření jsou vynakládány neracionálně.

Druhým vážným problémem je znečištění chemickými látkami. Dokonce ani radioaktivní zamoření, kterým mnohé naše regiony trpí, není tak závažné. Příčinou je těžba ropy, smog z fabrik i automobilového provozu, jedovaté odpady z továren i neřízené skládkování odpadů z domácností. Do třetice, obrovským problémem je nízké povědomí veřejnosti. Lidé si neuvědomují souvislost mezi životním prostředím, zdravím a  kvalitou života. Všechno vnímají odděleně – vodu, vzduch, peníze. Nevidí, že díky stavu životního prostředí se jim znehodnocují nemovitosti, jedí kontaminované potraviny, mají zamořené sady s ovocem.

Souvisí to nějak s  bouřlivým ekonomickým rozvojem Kazachstánu a také s bohatnutím lidí?

Docela určitě ano. Nepochopení vztahu mezi přírodou a člověkem začíná u zcela prostých a  málo vzdělaných lidí a  pokračuje až k  nejvyšším úředníkům státní- ho aparátu. U nás se stále dokola opakuje, že teď je pro nás nejdůležitější ekonomika a teprve pak – někdy v budoucnosti – se budeme moci zabývat ekologií. Takže těžíme ropu, žijeme v  otráveném prostředí a čekáme.

Můžete nám říct něco o ekologickém hnutí v Kazachstánu? Jaký má vliv?

Oficiální statistiky registrují možná tři stovky ekologických nevládních organizací. Plno z nich ale už dávno neexistuje. Mnohé organizace také vznikají pod přímou kontrolou vlády a snaží se otupovat ostré otázky a odklánět pozornost od aktuálních problémů k neutrálním tématům. Ty nebudou nikdy mluvit o  korupci, lidských právech nebo drancování přírodních zdrojů. Také vědci zakládají nevládní organizace, aby mohli získávat peníze na své bá- dání. Někteří z  nich píší skutečné vědecké články, ale mnozí pracují na objednávku. Když jsou dostatečně zoufalí nebo bezpá- teřní, jsou pro peníze připraveni třeba i zfal- šovat výsledky vědeckých výzkumů. Samozřejmě u  nás působí i  skutečné ekologické nevládky, které se nebojí mluvit o problémech a hájí lidská práva. Těch je ale, jak asi sám tušíte, velmi málo.

Jak se staví k  ochraně přírody veřejnost? Přijdou lidem ve Vaší zemi ekologická témata důležitá nebo spíše řeší jiné problémy?

Ve velkých městech je situace se znečištěním velmi vážná, zejména v  průmyslových regionech. I tam jsou ale ekologické organizace slabé. Ostatní vrstvy společnosti – jako třeba komunisté, odbory nebo ženské organizace – vazbu mezi ekologií a kvalitou života spíše nechápou. Konkrétním příkladem může být Usť-Kamenogorsk, průmyslové město pod Altajem ve východním Kazachstánu. Znečištění ovzduší i  nemocnost jsou tam enormní. Jenže většina obyvatel zároveň pracuje v chemičkách a slévárnách a jsou na nich ekonomicky závislí. Jejich ochota proti továrnám výrazně bojovat je nízká.

Z  téhož východního Kazachstánu ale mohu jmenovat i jeden dobrý příklad. Lidé tam nedávno přece jen silně povstali proti plánu umístit skládku toxických odpadů. Dlouho jsme místním pomáhali a radili jim, co mají dělat. Nakonec opravdu dosáhli toho, že projekt byl zamítnut a skládka se bude stavět na jiném místě, daleko od města.

Myslíte si tedy, že lidé si na vysokou míru znečištění převážně zvykli?

Nezvykli, ale smířili se. Přetrvává u  nás psychologie Sovětského svazu: je třeba žít, pracovat a mlčet, aby nebylo ještě hůř. Lidé jsou často svědky toho, jak se prosazují problematické záměry, obcházejí se zákony a proti znečišťovatelům nikdo nezakročí. K tomu všemu je u nás přece jen vyšší míra chudoby a mnoho lidí každý den doslova bojuje o přežití. Nemáme žádnou tradici aktivních občanských postojů, jako je tomu u vás v Evropě.

Znamená to, že situace se v posledních, řekněme deseti letech, nevyvíjí k lepšímu?

Za posledních deset až patnáct let se vše naopak výrazně zhoršilo. Snížila se úroveň vzdělávání, ti nejvzdělanější lidé odjeli do Spojených států, Ruska, Izraele, do České republiky..., ať už kvůli práci, nebo proto, že se pro ně tady v Kazachstánu stala situace z různých důvodů neudržitelnou. V  důsledku toho se rozpadla i řada zelených iniciativ. Mladí lidé se zpravidla už nevracejí. Nevidí tu žádnou perspektivu.

Co se Vám povedlo v poslední době prosadit nebo změnit?

Loni se nám podařilo zastavit výstavbu vedení vysokého napětí skrz území dvou národních parků. Byla to velká kampaň, ve které proti nám stála státní energetická společnost. Došlo k  porušení zákona, který v národních parcích zakazuje stavět, přesto se s námi nikdo nechtěl bavit. Zjistili jsme, že projekt má financovat Světová banka. Když jsme se na ni obrátili a banka se začala ptát vlády, situace se obrátila a nakonec i parlament uznal, že máme pravdu. Energetická společnost nás chtě- la postavit před soud, ale protože jim hrozila ztráta financování Světové banky, radě- ji změnili projekt. Posunuli trasu vysokého napětí asi o sto kilometrů, čímž území národních parků obešli.

V České republice ochranáři přírody své úsilí o zachování původní přírody v  horách často prohrávají, asi nejhorším příkladem je devastace našich nejvyšších hor Krkonoš. Jaké jsou podle Vás šance na ochranu území v údolí Kok Željau?

Údolí Kok Željau leží také na území národního parku, takže podle zákona se ani tam nesmí stavět. V poslední době ale musíme čelit tendencím zmenšovat národní parky, ukrajovat pozemky a přeměňovat hory a lesy na stavební parcely. Je to fakticky skrytá privatizace přírody. Nejde přitom o žádný rozvoj turistického ruchu, byť se různé projekty právě takto zdůvodňují. Luxusní letoviska jsou určena jen vybrané klientele – chrání je betonové ploty s ostnatým drátem a hlídají je samopalníci – to prostě není žádný národní park.

Nevedeme kampaň pouze za záchranu Kok Željau, ale záchranu národních parků vůbec. V tomto případě jde o první oficiální, otevřený a nevybíravý útok komerčních struktur proti zájmům veřejnosti a  státní ochraně přírody. Jestli se nám nepodaří konsolidovat lidi a tento útok odrazit, povede to k hroznému nájezdu na všechny ostatní národní parky.

Specifickým rysem kauzy Kok Željau je také to, že si soukromé firmy chtějí na svůj komerční projekt přivlastnit peníze ze státního rozpočtu – bez obav z  konkurence a z tradičních rizik podnikání. Jenže prá- vo užívat přírodu mají všichni občané a lidé mají právo pozvednout hlas na obranu národního bohatství, kterým naše příroda bezesporu je. Už jsme podali tři soudní žaloby a další dvě chystáme. Spolupracujeme s  nevládními organizacemi a  vědci v  zahraničí. Obrátili jsme se také na výbor Aarhuské úmluvy, protože úřady Kazachstánu porušují mezinárodní závazky naší země.

Kok Željau je zeleným srdcem Almaty. Pokud by tohoto horského masivu nebylo, nežili bychom v metropoli, ale v polopoušti s řídkým osídlením. Právě severní Ťan Šan zabezpečuje příznivé klima, dostatek vody a kvalitní zemědělskou půdu.

Myslíte si tedy, že máte šanci zvítězit?

Vycházíme z toho, že šance existuje. Je však důležité, aby lidé otevřeli oči a začali vnímat všechny souvislosti. Komerční firmy budou nepochybně postupovat dál a situace se vyostří. Lidé musí pochopit, že zde dochází k hrozivé korupci, devastaci přírody, že se naši papaláši povyšují nad občany a vytvářejí tím ekologickou hrozbu. Zatímco nemáme dost peněz na školy, na ničení pří- rody se najdou miliony dolarů. Věci je nutné nazvat pravými jmény. Vyhrát je možné jedině, pokud lidé pochopí, že budoucnost Kok Željau do značné míry naznačuje budoucnost celé naší společnosti.

Řada vědců se obává, že výstavba na Kok Željau ohrožuje samotné město Almaty. Výstavba totiž narušuje velmi strmé vysokohorské svahy. To může v případě deště nebo oblevy způsobit masivní sesuvy půdy do údolí.

Co si slibujete od spolupráce s Arnikou?

Když mluví zahraniční organizace, naše vláda lépe poslouchá. Ve chvíli, kdy se naše problémy dostávají na mezinárodní scénu, politikové i  úředníci jsou nuceni reagovat. Potřebujeme, aby se o problémech Kazachstánu dozvěděli široké vrstvy odborníků, investorů, politiků i turistů na Západě.

Potenciální turisty ale může taková reklama odradit… Nebo právě tohle chcete?

Nejsme proti rozvoji turismu. Kazachstán ale musí sázet na ekoturismus, který nám umožní také chránit sněžného levharta a další vzácné druhy zvířat, reliktní jehličnaté lesy i celou krajinu. Právě proto, že naše příroda je unikátní, se jedná o možném zařazení Národního parku Ile-Alatau na seznam památek světového dědictví UNESCO. Naše úřady to ale nevnímají a prosazují vý- stavbu luxusního letoviska na Kok Žaljau. Vláda zároveň v Almaty usiluje o pořadatelství XXII. zimních olympijských her, což znamená další necitlivé stavební projekty a ještě horší devastaci hor. Jenže až V.I.P. sportovci a zahraniční turisté odjedou, co tu po olympiádě zbude místním lidem?

Proč by měl evropský turista jet právě do Kazachstánu?

U  nás existuje řada míst, která lidé nijak nepřetvořili. Není tam žádné obyvatelstvo, žádné vesnice ani cesty, nepase se tam dobytek. Je to vskutku nedotčená pří-roda. Kterýkoliv z našich národních parků má přitom rozlohu stovek tisíc hektarů a je tak větší než mnohý evropský stát. Po horách můžete chodit celé dny a nepotkat jediného člověka. To je unikátní. V Evropě se nedotčených míst dochovalo málo.

Jak se v dnešním Kazachstánu žije ekologickým aktivistům?

Nevedeme propagandu a nejsme fundamentalističtí. Usilujeme o to, aby se dodržovaly zákony. Všechny naše požadavky stavíme na faktech a právu. Opíráme se o tvrzení napsaná ve strategiích vlády, odkazujeme se na mezinárodní konvence. Zatím je tu stále možné žít. Nechci tu situaci idealizovat – samozřejmě se objevují různé snahy nás umlčet. Vláda má zatím ale určitý smysl pro ekologickou demokracii a tak mají aktivisté stále k dispozici celou řadu nástrojů.

Chcete vzkázat něco čtenářům našeho časopisu?

Chtěl bych poděkovat, že přestože Česká republika je malou a  tisíce kilometrů vzdálenou zemí, vaši obyvatelé nás podporují. Žijeme všichni na stejné planetě. Stejně jako věnujeme pozornost ekonomickému rozvoji, musí nás zajímat rozvoj duchovní a udržení rovnováhy, aby příroda zůstala pro lidi dostupná a zachránili jsme všechna ta krásná místa i pro další generace.


Od alejí k irbisovi

Třináct let od svého založení Arnika čím dál výrazněji překračuje hranič- ní hory Česka a vydává se do zahraničí. Symbolem naší práce v letošním roce je sněžný levhart – irbis. Jak jsme se dostali od ochrany drobnokvětu pobřežního, rostlin v Českém středohoří a alejí k jedné z nejohroženějších šelem planety? Od počátků spolupracujeme s nevládními organizacemi po celém světě. Letos nás požádali o pomoc kolegyně a kolegové z Kazachstánu. Tamní přírodě hrozí masivní devastace – oligarchové chtějí zprivatizovat část hor a  postavit v  Národním parku Ile-Alatau luxusní lyžařské středisko. Místní lidé protestují, ale autoritativní režim je ignoruje. Vymření levhartů by bylo ztrátou pro světový ekosystém, proto jsme přesvědčeni, že se zdánlivě lokální kauza ze střední Asie týká také nás. Navíc máme s  podobnými případy zkušenosti.

Už řadu let úspěšně oponujeme výstavbu zbytečných jezů na Labi, které by navždy zničily unikátní přírodu v Labském kaňonu nebo připomínkujeme krátkozraké zastavování posledních zelených ploch developery v  Praze. Velkých i  malých kauz, které jsme pomáhali nejrůznějším sdružením v naší zemi řešit, byly desítky. Za tu dobu jsme se naučili komunikovat s mé- dii a  odpovědnými úřady, vyvolat veřejnou diskuzi k problému a účastnit se důležitých schvalovacích procesů. Věřím, že naše zkušenosti budou kolegům a kolegyním v Kazachstánu k užitku.

U většiny kauz je klíčové, nakolik se do nich zapojí místní. Petici proti výstavbě magalomanského lyžařského centra už v  Kazachstánu podepsalo přes deset tisíc lidí. Takto velký veřejný nesouhlas s konkrétním developerským projektem je na Kazachstán ojedinělý. Doufám, že naše úsilí o záchranu levharta a  prosazení hlasu občanů pochopíte a podpoříte i vy. Více o tématu najdete v reportáži a rozhovoru na stranách 6 až 10.

Martin Skalský, Centrum pro podporu občanů - Arnika

alatau

Vizualizace plánovaného lyžařského centra v národním parku Ile Alatau jsou už hotové. 


Irbis na Million Marihuana March 2015

V pátek 8.5. 2015 se zúčastníme společně s dalšími neziskovými organizacemi akce Million Marihuana March. V rámci akce vystoupí řada zajímavých kapel a nebude chybět ani beseda s politiky. Tak se nezapomeňte zastavit na stánku Zachraňme irbise. Těšíme se na vás.


 

Duben 2015

Kdo je irbis?

Irbis je kočkovitá šelma zvaná také levhart sněžný. Obývá vysokohorské oblasti střední Asie (Himaláje, Karákoram, Indie, Afghánistán, Bhútán, Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán).

Aktivním se irbis stává s příchodem noci, kdy se vydává na lov. Jeho kořistí se stávají nahuři, kozorožci, takini, divoké ovce, kozy šrouborohé, divoká prasata nebo jeleni. Při nedostatku potravy nepohrdne hraboši, zajíci, opicemi, svišti nebo ptáky. Domácí zvířata napadá jen zcela výjimečně. Irbis se může rozmnožovat v průběhu celého roku, nejčastěji však během února a března. Samice je v březí cca 90 - 100 dní, poté přichází na svět 2 - 3 mláďata. Ve volné přírodě se irbis dožívá 15 - 18 let., Mongolsko, Nepál, Pákistán, Tádžikistán, Uzbekistán i Rusko). Vyskytuje se až do nadmořské výšky 6000 m, kde Díky husté a dlouhé srsti (až 6 cm) dokáže udržovat dostatečnou tělesnou teplotu. Je samotářský a plachý. Srst je bílá až šedá, s černými skvrnami. Ocas téměř dosahuje délky těla a slouží irbisovi jako šála. Dobrý pohyb ve sněhu mu umožňují široké, silně osrstěné tlapy. Irbis dorůstá délky až dvou metrů, z toho ocas měří 70 - 90 cm, samec může vážit až 50 kg, samice 30 - 40 kg.

Zoologická zahrada Liberec začala s chovem irbise v roce 1987, kdy sem dorazili samice Lhasa a Shuru a samec Shey. První republikový odchov mláděte pak následoval v roce 1990.

Chování:

Sněžní levharti žijí obvykle sami. Ve skupině žijí pouze v případě, kdy mají samice mláďata. Zvířata se páří v zimě a mají obvykle 2-3 mláďata, která se rodí zhruba tři měsíce po páření.

Tyto kočky jsou nejvíce aktivní za úsvitu a za soumraku. Ve stejné oblasti mohou zůstat několik dnů a pak se přesunout i několik kilometrů daleko.

Populace:

Celková populace se odhaduje na 3500-7000 kusů levhartů sněžných na celém světe. Přesnější počet levhartů je problematické identifikovat, neboť je opravdu těžké je zahlédnout. Po celém světě je zhruba 600 levhartů sněžných v zoologických zahradách a pouze asi posledních 200 kusů v Kazachstánu.

Oblast výskytu:

Celková populace levhartů na světě obývá rozsáhlou oblast dvou milionů kilometrů čtverečních napříč horami ve Střední Asii.

Řád: šelmy
Zapojen do programu EEP 

Připraveno ve spolupráci se ZOO Liberec.


Deset věcí, které jste o levhartovi nevěděli

  • Levharti jsou až 125 cm dlouzí
  • Délka sněžných levhartů se pohybuje mezi 86 až 125 cm - a to bez ocasu! Váží mezi 22 až 52 kg. A samci bývají přibližně o třetinu větší než samice.
  • Mají své vlastní sněžnice.
  • Sněžní levharti mají široké kožešinou pokryté nohy, které působí jako přírodní sněžnice. Ty pomáhají rozložit jejich hmotnost na měkkém sněhu a chrání jejich chodidla před mrazem.
  • Sněžní levharti využívají své ocasy jako šátky.
  • Ocasy sněžným levhartů pomáhají nejen vyrovnávat rovnováhu, ale také je kolem sebe dokáží omotat, aby se zahřáli. Praktické!
  • Sněžní levharti nemohou řvát.
  • Na rozdíl od jiných velkých koček, jako jsou lvi a tygři, nemohou levharti sněžní řvát.
  • Levharti mohou skočit až devět metrů.
  • O levhartech sněžných je známo, že dokáží skočit až devět metrů - to je šestkrát více než délka jejich těla.
  • Sněžní levhartů se rodí v kožešinou lemovaných doupatech.
  • Sněžní levharti se poprvé reprodukují kolem dvou a půl let jejich věku. Levharti mají obvykle dvě nebo tři mláďata, která se rodí na jaře nebo začátkem léta dobře skrytá v doupěti v matčině srsti.
  • Mláďata sněžných levhartů se rodí slepá.
  • Mláďata se rodí slepá a začínají vidět až devátý den po narození. Plně aktivní jsou až dva měsíce po narození. Se svou matku zůstávají do dvou let stáří. Do této doby jsou mláďata zcela nezávislá.
  • Sněžní levhartů žijí velmi vysoko v horách.
  • Sněžní levharti řídce osidlují přes dvanáct zemí z jižní Sibiře do tibetské plošiny. Levharti žijí ve vysokých nadmořských výškách, obvykle od 3000 do 4500 m. Byli ale viděni i ve výškách nad 5500 m v Himalájích.
  • Loví třikrát větší zvířata.
  • Sněžní levharti dokáží zabít kořist vážící trojnásobek jejich vlastní tělesné hmotnosti. Hlavní jejich kořistí jsou kozorožci, nahur modrý a tahr himálajský. Jeden ulovený nahur modrý poskytne levhartovi jídlo na celý týden.
  • Jejich ocasy jsou téměř tak dlouhé jako oni sami.
  • Ocas sněžného levharta je 80-105 cm dlouhý. To téměř odpovídá délce jeho těla.

Převzato z http://www.wwf.org.uk/wildlife/snow_leopard/top_10_snow_leopard_facts.cfm


Irbis na veletrhu FOR PETS 2015

Zúčastnili jsme se čtyřdenního veletrhu FOR PETS v Letňanech. Pod petici se připojilo téměř 350 signatářů a někteří rovnou zaslali i finanční příspěvek na podporu projektu. Všechny účastníky, kteří se o irbise zajímali, zdravíme a děkujeme vám.

forpets.jpg


Březen 2015

Záchranu sněžného levharta podpořil Český olympijský výbor

Záchranu domova irbise, jedné z nejohroženějších šelem na Zemi, podpořil Český olympijský výbor prostřednictvím dopisu svého předsedy Jiřího Kejvala. O osudu domova irbise, horském masivu nedaleko bývalého hlavního města Kazachstánu Almaty, rozhodne Mezinárodní olympijský výbor. Arnika už se dopisem obrátila i na něj. Výbor bude letos 15. července volit místo konání Zimních olympijských her v roce 2022, hory poblíž Almaty jsou jedním z kandidátů. Tamní oligarchové výstavbu megalomanského sportovního komplexu a vysokohorského města už ale připravují. Ta by znamenala nejspíše vyhubení levharta na území Kazachstánu a nevratnou devastaci panenské přírody národního parku...číst dál >>>


Irbisí stánek na Živé exotice

S naším informačním a petičním stánkem jsme navštivili Živou exotiku, kde to opravdu žilo. U našeho stánku nás navštívila řada účastníků a mnozí se i připojili k petici. 

exo.jpg


S irbisem kolem světa

V rámci informační kampaně jsme zavítali na festival Kolem světa, který se konal 14.-15. března v Národním domě na Smíchově. V rámci festivalu mohli návštěvníci ochutnat řadu cizokrajných pokrmů, zúčastnit se vystoupení zahraničních umělců i zajímavých cestopisných přednášek. Hlavním hostem festivalu byl německý dobrodruh Christoph Rehage, kterému se podařilo přejít pěšky Čínu z východu na západ.

kolemsveta.jpg


Světový den divočiny

V úterý 3. března se koná Světový den divočiny. Najděte si čas a podpořte třeba irbise či jiné druhy žijící v divočině.


Leden a únor 2015

Počet podpisů pod peticí roste nejen na internetu. Petiční stánky jsme pořádali hlavně v Praze, ale byli jsme i na Kladně.


Winter run na Ladronce

V sobotu 21. února jsme vyrazili na Ladronku, kde se uskutečnil pražský běžecký závod Winter run. O náš stánek a zejména záchranu irbise měli běžci zájem, neboť ochrana životního prostředí a zdravý pohyb spolu úzce souvisejí. Děkujeme organizátorům a zveme vás na další jejich závodyv rámci Night run http://www.night-run.cz/ nebo právě Winter run http://www.winter-run.cz/.

beh.jpg


Mezinárodní výstava koček

S naším novým rollupem jsme navštívili Mezinárodní výstavu koček v pražském hotelu Diplomat. Výstava se konala 14. a 15. února a krom plyšových irbisů se zde představila řada kočičích mazlíčků z Česka i ze světa.

vyst.jpg      10925479_1542608412663698_5260296872224611534_o.jpg


Běžci uctili památku Iva Domanského a podpořili irbise

Ivo Domanský byl zakladatelem a duchovním otcem mnoha běhů a sportovních aktivit. Jeho pamatáku uctil Zimní běh Iva Domanského v KLadně, kterého jsme se 10. ledna zúčastnili. Běžecká pohoda a přátelské prostředí dolehlo i na irbisí stánek a irbise tak podpořila většina běžců.


Prosinec 2014

Dostal kopačky a to ho může zachránit. Nejlepší střelec pomáhá ohroženému levhartovi

Pomozte zachránit domov levharta sněžného, vyzývá Arnika ve své... celý text zde.

Odpoledne s irbisem v Atriu Flóra + autogramiáda Zdeňka Folprechta

plakat-flora-v3c 2K petici Zachraňme irbise se již připojilo téměř tři tisíce signatářů. Chcete-li se s námi setkat, zjistit bližší informaci, či si jen užít pěkné odpoledne, přijďte v sobotu 27. prosince do Atria Flóra.Můžete se těšit mimo jiné na 

  • autogramiádu hráče FK Viktorie Žižkov a nejlepšího střelce druhé ligy Zdeňka Folprechta
  • soutěž o jeho podepsané kopačky
  • malování na obličej
  • projekci dokumentu.

Více informací ve facebookové události zde.

Tisková zpráva: O záchraně sněžného levharta bude jednat mezinárodní výbor právních expertů

Záchrana domova pro poslední asi dvě stovky sněžných levhartů v Kazachstánu bude hlavním tématem jednání mezinárodního výboru právních expertů. Ti dohlížejí na dodržování práva veřejnosti účastnit se rozhodování o životním prostředí. Přirození prostředí levharta totiž ohrožují plány na výstavbu luxusního lyžařského letoviska. Na území nedotčené přírody Národního parku Ile-Alatau v horách Ťan Šanu se ji snaží prosadit podnikatelská skupina krytá některými politiky. Přestože obyvatelé proti privatizaci a devastaci přírody protestují, úřady jejich názor ignorují. Kazachstán tím porušuje mezinárodní úmluvu...

Celý text tiskové zprávy zde.

Irbise zachraňovala i Česká zemědělská univerzita

Ve středu 10. prosince navštivili zástupci Arniky Českou zemědělskou univerzitu s levhartím stánkem. Martin Skalský z Arniky oceňuje především fakt, že studenti věděli o akci předem a irbisí stánek cíleně vyhledávali.

stanek CZU


Listopad 2014

stanek cannafestLevharta podporují už tisíce lidí

K petiční akci Zachraňme irbise se připojilo již více než dva a půl tisíce signatářů. „Většina podpisů se nachází na papírových arších a na jejich přepisu do elektronické podoby usilovně pracujeme,“ komentuje situaci Martin Skalský z Arniky. Velký zájem o levharta projevili návštěvníci veletrhu Cannafest na pražském Výstavišti, kteří zde měli možnost zjistit o situaci bližší informace.  

Česká televize: Zachráníme kazašské irbisy?

Česká televize ve spolupráci s naším kolegou Vratislavem Vozníkem a se zooložkou ZOO Liberec Petrou Bolechovou připravila reportáž o irbisovi a jeho kritické situaci v Kazachstánu. Reportáž naleznete na webu České televize a v sekci Z médií na našem webu.

Irbis na Cannafestu

Od pátku 7. listopadu do neděle 9. listopadu jsme se jako vystavovatelé účastnili Cannafestu v pražském Výstavišti. Na stánku se za námi a za plyšovým irbisem zastavilo opravdu velké množství účastníků, o čemž vypovídá i nových tisíc podpisů v petici Zachraňme irbise. Děkujeme všem zúčastněným za podporu, brzy s irbisem dorazíme i do  dalších míst v Praze.


Říjen 2014

Na letní kampaň naváže podzimní

Soudní spory v Kazachstánu stále pokračují a o osudu levhartů sněžných tak stále není rozhodnuto. V létě jsme se s vámi setkávali na různých festivalech, informovali vás o situaci v Kazachstánu a žádali vás o podepsání petice. V podzimních a zimních měsících se s vámi budeme potkávat i nadále. Připravujeme různé zajímavé akce, tak zůstaňte s námi a řekněte o levhartovi i svým známým.


Červenec 2014

Obyvatelé evropských a asijských států se zastávají sněžného levharta

Proti devastaci Národního parku Ile Alatau v jižním Kazachstánu se vyslovilo osmatřicet nevládních organizací z Evropy, Kavkazu a Střední Asie. Organizace jsou znepokojené tím, že úřady města Almaty v Kazachstánu aktuálně plánují na útraty státního rozpočtu realizovat projekt výstavby lyžařského střediska Kok-Željau na území Národního parku Ile-Alatau, který byl navržen k zápisu na seznam světového dědictví UNESCO.

Almatské úřady a developeři odmítají naslouchat veřejnosti, vědcům a renomovaným odborníkům, kteří se pokoušejí zastavit environmentální katastrofu a neodůvodněné vynakládání státních finančních prostředků. Výstavba komerčního lyžařského střediska ohrožuje mimo jiné teritorium obývané sněžným levhartem.

Rozhodování o projektu doprovázejí mnohá porušení národní legislativy i požadavků Aarhuské úmluvy, jíž je Kazachstán signatářskou zemí. Příslušná ministerstva a agentury zodpovědné z uplatňování Aarhuské úmluvy v zemi zůstávají neaktivní, čímž ve skutečnosti přispívají k realizaci projektu.

„Apelujeme na vládu Republiky Kazachstán, aby pozastavila rozhodovací procesy, dokud nebude zajištěna účast veřejnosti v nich a zvážení názoru veřejnosti ohledně tohoto konkrétního projektu, jak požadují ustanovení Aarhuské úmluvy,“ zní od osmatřiceti nevládních organizací z Evropy, Kavkazu a Střední Asie. 


Květen 2014

První vítězství soudních obhájců Kok Zhailau u soudu

27. května se v Almaty konalo Městského soudu ohledně žaloby veřejnosti, která se dožadovala uspořádání nových veřejných slyšení a dodržení zákona při jejich svolávání i řízení. Proběhlá slyšení byla totiž organizována v neodpovídajících prostorách, část lidí se nevešla do sálu a ne všichni lidé dostali příležitost uplatnit své dotazy a připomínky. Na věcné dotazy lidé často nedostali odpověď. To je v rozporu jak s mezinárodní Arhuskou úmluvou, tak i se zákony republiky Kazachstán. Soudce vyslechl obě strany sporu a vynesl rozsudek ve prospěch veřejnosti.

Připomeňme, že 25. února 2014 se konalo veřejné slyšení k projednání studie proveditelnosti převodu pozemků zvláště chráněných území přírody na území Národního parku Ile-Alatau na stavební pozemky pro výstavbu vysokohorského lyžařského střediska Kok Jailau. Tato slyšení organizovaly nyní žalované úřady – odbor turistického ruchu města Almaty a společnost pro distanční zónování a geograficko-informační systémy Terra. Žalobci jsou přesvědčeni, že při samotných slyšeních, jakož i při formulování závěrečného úředního protokolu byly ze strany žalovaných porušeny platné právní předpisy a také jejich práva.

Nesmíme dopustit privatizaci přírody. Rozhovor se Sergejem Kuratovem o ochraně přírody v Kazachstánu

Sergej Georgijevičem Kuratov patří k nejvýraznějším ekologickým aktivistům v Kazachstánu. V roce 1987, ještě v dobách Sovětského svazu, založil jednu z prvních nevládních ekologických organizací Green Salvation, která zde dodnes působí a stojí za řadou výrazných občanských kampaní. Na svém kontě má mimo jiné nejvíce soudních sporů se státními úřady ze všech občanských iniciativ v zemi.

Můžete nám říci, jak jste se dostal k ochraně životního prostředí?

Všechno to začalo, když jsem byl ještě studentem. Věnoval jsem se historii a vzájemným vztahům mezi přírodou a  společností. Někdy v roce 1977 nebo 78 se u  nás na univerzitě konala konference o znečištění ledovců v horách a jejich vlivu na kvalitu životního prostředí v našem městě, v Almaty. Tehdy mě začalo životní prostředí skutečně zajímat.

Měla na vás nějaký vliv i  samotná příroda? Vždyť Almaty je obklopené neskutečně krásnými horami severního Ťian Šanu.

Ano, vyrůstal jsem v horách, které byly otevřené a veřejně přístupné, všude bylo možné svobodně chodit, lézt. S ochranou přírody to ani tehdy nebylo ideální. Ve vysokých horách se pásl skot, což pro citlivé ekosystémy nebylo dobré. Celkově ale bylo v horách čistěji a lépe než dnes. Tržní ekonomika je pohromou zejména pro předhůří, kde se necitlivě staví silnice a různé rekreační objekty. Za mého mládí byli lidé do hor ještě zamilovaní a zanechávalo to v nich stopy na celý život.

Mluvíme o  dobách Sovětského svazu, kdy stát kontroloval veřejný život a  kdy nebylo zvykem pouštět se do nezávislých aktivit. Kdy jste se začal angažovat v  nevládních organizacích?

Nevládní organizace jako dnes neexistovaly, vše bylo přinejmenším polostátní. Ke Společnosti pro ochranu přírody, jediné oficiální ekologické organizaci, jsme já ani mí přátelé neměli žádný vztah. Byla ale řada dobrovolnických iniciativ, studentských kroužků a podobně. Během let se stav přírody začal přímo před očima zhošovat a mnozí cítili potřebu s tím něco udě- lat. Tak jsme ve třech lidech v roce 1987 založili Green Salvation – vůbec první nevládní ekologickou organizaci v Almaty.

Jak těžké bylo se v  osmdesátých letech vyjadřovat k  ekologii z občanské pozice?

Je složité říci, zda to bylo těžší tehdy nebo dnes. Dříve platily sovětské zákony a měli jsme tu KGB. Na druhé straně ovšem byly silné stranické organizace a  aktivní poslanci oblastních a  místních sovětů. Pokud jsme nějakou kauzu pozvedli až na partajní úroveň, problémy se řešily a  reakce byly tvrdé. Dnes jsou všechny mechanismy zničeny. Partijní organizace jsou slabé, zastupitelské sbory mají jiný právní rámec a nulové pravomoci. I ve státních úřadech byla dříve řada vynikajících odborníků, kteří věřili přestavbě režimu a byli aktivní. Dnes na úřadech o odborníka prakticky nezavadíte.

Pokud byste měl vyjmenovat tři největší ekologické problémy Kazachstánu, které by to byly?

 Jako první musím jmenovat velmi špatný stav ekologické legislativy. Z toho vyplývá neplnění mezinárodních úmluv, porušování lidských práv, korupce. Ve výsledku dochází k mrhání prostředky státního rozpočtu – peníze nejdou na životní prostředí, ale bůhví kam, a výdaje na ekologická opatření jsou vynakládány neracionálně.

Druhým vážným problémem je znečištění chemickými látkami. Dokonce ani radioaktivní zamoření, kterým mnohé naše regiony trpí, není tak závažné. Příčinou je těžba ropy, smog z fabrik i automobilového provozu, jedovaté odpady z továren i neřízené skládkování odpadů z domácností. Do třetice, obrovským problémem je nízké povědomí veřejnosti. Lidé si neuvědomují souvislost mezi životním prostředím, zdravím a  kvalitou života. Všechno vnímají odděleně – vodu, vzduch, peníze. Nevidí, že díky stavu životního prostředí se jim znehodnocují nemovitosti, jedí kontaminované potraviny, mají zamořené sady s ovocem.

Souvisí to nějak s  bouřlivým ekonomickým rozvojem Kazachstánu a také s bohatnutím lidí?

Docela určitě ano. Nepochopení vztahu mezi přírodou a člověkem začíná u zcela prostých a  málo vzdělaných lidí a  pokračuje až k  nejvyšším úředníkům státní- ho aparátu. U nás se stále dokola opakuje, že teď je pro nás nejdůležitější ekonomika a teprve pak – někdy v budoucnosti – se budeme moci zabývat ekologií. Takže těžíme ropu, žijeme v  otráveném prostředí a čekáme.

Můžete nám říct něco o ekologickém hnutí v Kazachstánu? Jaký má vliv?

Oficiální statistiky registrují možná tři stovky ekologických nevládních organizací. Plno z nich ale už dávno neexistuje. Mnohé organizace také vznikají pod přímou kontrolou vlády a snaží se otupovat ostré otázky a odklánět pozornost od aktuálních problémů k neutrálním tématům. Ty nebudou nikdy mluvit o  korupci, lidských právech nebo drancování přírodních zdrojů. Také vědci zakládají nevládní organizace, aby mohli získávat peníze na své bá- dání. Někteří z  nich píší skutečné vědecké články, ale mnozí pracují na objednávku. Když jsou dostatečně zoufalí nebo bezpá- teřní, jsou pro peníze připraveni třeba i zfal- šovat výsledky vědeckých výzkumů. Samozřejmě u  nás působí i  skutečné ekologické nevládky, které se nebojí mluvit o problémech a hájí lidská práva. Těch je ale, jak asi sám tušíte, velmi málo.

Jak se staví k  ochraně přírody veřejnost? Přijdou lidem ve Vaší zemi ekologická témata důležitá nebo spíše řeší jiné problémy?

Ve velkých městech je situace se znečištěním velmi vážná, zejména v  průmyslových regionech. I tam jsou ale ekologické organizace slabé. Ostatní vrstvy společnosti – jako třeba komunisté, odbory nebo ženské organizace – vazbu mezi ekologií a kvalitou života spíše nechápou. Konkrétním příkladem může být Usť-Kamenogorsk, průmyslové město pod Altajem ve východním Kazachstánu. Znečištění ovzduší i  nemocnost jsou tam enormní. Jenže většina obyvatel zároveň pracuje v chemičkách a slévárnách a jsou na nich ekonomicky závislí. Jejich ochota proti továrnám výrazně bojovat je nízká.

Z téhož východního Kazachstánu ale mohu jmenovat i jeden dobrý příklad. Lidé tam nedávno přece jen silně povstali proti plánu umístit skládku toxických odpadů. Dlouho jsme místním pomáhali a radili jim, co mají dělat. Nakonec opravdu dosáhli toho, že projekt byl zamítnut a skládka se bude stavět na jiném místě, daleko od města.

Myslíte si tedy, že lidé si na vysokou míru znečištění převážně zvykli?

 Nezvykli, ale smířili se. Přetrvává u  nás psychologie Sovětského svazu: je třeba žít, pracovat a mlčet, aby nebylo ještě hůř. Lidé jsou často svědky toho, jak se prosazují problematické záměry, obcházejí se zákony a proti znečišťovatelům nikdo nezakročí. K tomu všemu je u nás přece jen vyšší míra chudoby a mnoho lidí každý den doslova bojuje o přežití. Nemáme žádnou tradici aktivních občanských postojů, jako je tomu u vás v Evropě.

Znamená to, že situace se v posledních, řekněme deseti letech, nevyvíjí k lepšímu?

Za posledních deset až patnáct let se vše naopak výrazně zhoršilo. Snížila se úroveň vzdělávání, ti nejvzdělanější lidé odjeli do Spojených států, Ruska, Izraele, do České republiky..., ať už kvůli práci, nebo proto, že se pro ně tady v Kazachstánu stala situace z různých důvodů neudržitelnou. V  důsledku toho se rozpadla i řada zelených iniciativ. Mladí lidé se zpravidla už nevracejí. Nevidí tu žádnou perspektivu.

Co se Vám povedlo v poslední době prosadit nebo změnit?

Loni se nám podařilo zastavit výstavbu vedení vysokého napětí skrz území dvou národních parků. Byla to velká kampaň, ve které proti nám stála státní energetická společnost. Došlo k  porušení zákona, který v národních parcích zakazuje stavět, přesto se s námi nikdo nechtěl bavit. Zjistili jsme, že projekt má financovat Světová banka. Když jsme se na ni obrátili a banka se začala ptát vlády, situace se obrátila a nakonec i parlament uznal, že máme pravdu. Energetická společnost nás chtě- la postavit před soud, ale protože jim hrozila ztráta financování Světové banky, radě- ji změnili projekt. Posunuli trasu vysokého napětí asi o sto kilometrů, čímž území národních parků obešli.

V České republice ochranáři přírody své úsilí o zachování původní přírody v  horách často prohrávají, asi nejhorším příkladem je devastace našich nejvyšších hor Krkonoš. Jaké jsou podle Vás šance na ochranu území v údolí Kok Željau?

Údolí Kok Željau leží také na území národního parku, takže podle zákona se ani tam nesmí stavět. V poslední době ale musíme čelit tendencím zmenšovat národní parky, ukrajovat pozemky a přeměňovat hory a lesy na stavební parcely. Je to fakticky skrytá privatizace přírody. Nejde přitom o žádný rozvoj turistického ruchu, byť se různé projekty právě takto zdůvodňují. Luxusní letoviska jsou určena jen vybrané klientele – chrání je betonové ploty s ostnatým drátem a hlídají je samopalníci – to prostě není žádný národní park.

Nevedeme kampaň pouze za záchranu Kok Željau, ale záchranu národních parků vůbec. V tomto případě jde o první oficiální, otevřený a nevybíravý útok komerčních struktur proti zájmům veřejnosti a  státní ochraně přírody. Jestli se nám nepodaří konsolidovat lidi a tento útok odrazit, povede to k hroznému nájezdu na všechny ostatní národní parky.

Specifickým rysem kauzy Kok Željau je také to, že si soukromé firmy chtějí na svůj komerční projekt přivlastnit peníze ze státního rozpočtu – bez obav z  konkurence a z tradičních rizik podnikání. Jenže prá- vo užívat přírodu mají všichni občané a lidé mají právo pozvednout hlas na obranu národního bohatství, kterým naše příroda bezesporu je. Už jsme podali tři soudní žaloby a další dvě chystáme. Spolupracujeme s  nevládními organizacemi a  vědci v  zahraničí. Obrátili jsme se také na výbor Aarhuské úmluvy, protože úřady Kazachstánu porušují mezinárodní závazky naší země.

Kok Željau je zeleným srdcem Almaty. Pokud by tohoto horského masivu nebylo, nežili bychom v metropoli, ale v polopoušti s řídkým osídlením. Právě severní Ťan Šan zabezpečuje příznivé klima, dostatek vody a kvalitní zemědělskou půdu.

Myslíte si tedy, že máte šanci zvítězit?

Vycházíme z toho, že šance existuje. Je však důležité, aby lidé otevřeli oči a začali vnímat všechny souvislosti. Komerční firmy budou nepochybně postupovat dál a situace se vyostří. Lidé musí pochopit, že zde dochází k hrozivé korupci, devastaci přírody, že se naši papaláši povyšují nad občany a vytvářejí tím ekologickou hrozbu. Zatímco nemáme dost peněz na školy, na ničení pří- rody se najdou miliony dolarů. Věci je nutné nazvat pravými jmény. Vyhrát je možné jedině, pokud lidé pochopí, že budoucnost Kok Željau do značné míry naznačuje budoucnost celé naší společnosti.

Řada vědců se obává, že výstavba na Kok Željau ohrožuje samotné město Almaty. Výstavba totiž narušuje velmi strmé vysokohorské svahy. To může v případě deště nebo oblevy způsobit masivní sesuvy půdy do údolí.

Co si slibujete od spolupráce s Arnikou?

Když mluví zahraniční organizace, naše vláda lépe poslouchá. Ve chvíli, kdy se naše problémy dostávají na mezinárodní scénu, politikové i  úředníci jsou nuceni reagovat. Potřebujeme, aby se o problémech Kazachstánu dozvěděli široké vrstvy odborníků, investorů, politiků i turistů na Západě. Potenciální turisty ale může taková reklama odradit… Nebo právě tohle chcete? Nejsme proti rozvoji turismu. Kazachstán ale musí sázet na ekoturismus, který nám umožní také chránit sněžného levharta a další vzácné druhy zvířat, reliktní jehličnaté lesy i celou krajinu. Právě proto, že naše pří- roda je unikátní, se jedná o možném zařazení Národního parku Ile-Alatau na seznam památek světového dědictví UNESCO. Naše úřady to ale nevnímají a prosazují vý- stavbu luxusního letoviska na Kok Žaljau. Vláda zároveň v Almaty usiluje o pořadatelství XXII. zimních olympijských her, což znamená další necitlivé stavební projekty a ješ- tě horší devastaci hor. Jenže až V.I.P. sportovci a zahraniční turisté odjedou, co tu po olympiádě zbude místním lidem? Proč by měl evropský turista jet právě do Kazachstánu? U  nás existuje řada míst, která lidé nijak nepřetvořili. Není tam žádné obyvatelstvo, žádné vesnice ani cesty, nepase se tam dobytek. Je to vskutku nedotčená pří- roda. Kterýkoliv z našich národních parků má přitom rozlohu stovek tisíc hektarů a je tak větší než mnohý evropský stát. Po horách můžete chodit celé dny a nepotkat jediného člověka. To je unikátní. V Evropě se nedotčených míst dochovalo málo. Jak se v dnešním Kazachstánu žije ekologickým aktivistům? Nevedeme propagandu a nejsme fundamentalističtí. Usilujeme o to, aby se dodržovaly zákony. Všechny naše požadavky stavíme na faktech a právu. Opíráme se o tvrzení napsaná ve strategiích vlády, odkazujeme se na mezinárodní konvence. Zatím je tu stále možné žít. Nechci tu situaci idealizovat – samozřejmě se objevují různé snahy nás umlčet. Vláda má zatím ale určitý smysl pro ekologickou demokracii a tak mají aktivisté stále k dispozici celou řadu nástrojů. Chcete vzkázat něco čtenářům našeho časopisu? Chtěl bych poděkovat, že přestože Česká republika je malou a  tisíce kilometrů vzdálenou zemí, vaši obyvatelé nás podporují. Žijeme všichni na stejné planetě. Stejně jako věnujeme pozornost ekonomické- mu rozvoji, musí nás zajímat rozvoj duchovní a udržení rovnováhy, aby příroda zůstala pro lidi dostupná a zachránili jsme všechna ta krásná místa i pro dal- ší generace. Foto: Jan Losenický Na fotografii zcela vlevo je Sergej Kuratov během loňské konference v Maastrichtu k Aarhuské úmluvě, dále jsou na snímku Martin Skalský z Arniky, Dagmar Schreiber z NABU a Aliya Tonkobayeva Martin Skalský Arnika – Centrum pro podporu občanů

opozičního politika Viktora Chrapunova, dřívějšího starosty města Almaty, který nyní žije v emigraci ve Švýcarsku. Kráceno a upraveno.

  skalar2005-Alatau
„Irbisové bývali králi kazachstánských hor, 80 % jich už ale lidé vyhubili. Pomozte nám prosím, abychom uchránili před developery místa, která jsou pro sněžné levharty domovem, místa, kde může vzniknout nová generace těchto majestátných šelem. Děkujeme vám.“
říká Martin Skalský z Arniky.
 
  sergei-kuratov
„Nemůžeme dopustit, aby nám ty hory vzali. Projekt za 470 milionů dolarů obyvatelům Almaty nic nepřinese. Za tyto ohromující peníze vznikne luxusní rezort pro vyvolené. Obyčejní lidé by se do údolí Kok Željau už nikdy nepodívali.“
říká Sergei Kuratov z kazachstánské organizace Green Salvation.